Vzhled těla určují vzájemné poměry jednotlivých jeho částí – tzv. proporce. Například poměr délky končetin k trupu nebo poměry jednotlivých částí obličeje se v určitých mezích individuálně liší. Tyto rozdíly se mění s věkem a jsou ovlivněny také pohlavím i dalšími vrozenými faktory.
Od dávných dob se zejména umělci snažili nalézt zákonitosti v proporcích lidského těla tak, aby vytvořili esteticky harmonickou postavu. Na základě těchto hledání vznikaly tzv. kánony – soustavy ideálních tělesných poměrů. Jejich základem byl zpravidla určitý „modul“ (například velikost hlavy), ke kterému se vztahovaly ostatní části těla v násobcích nebo zlomcích.
V průběhu staletí vzniklo mnoho kánonů, z nichž některé se využívají dodnes.
Pro kulturisty, kteří se pomocí silového tréninku snaží nejen zlepšit zdraví a zvýšit tělesnou sílu, ale také ovlivnit vzhled postavy, je studium proporcí důležitým nástrojem. Pomáhá lépe pochopit stavbu těla a cíleněji směřovat trénink k dosažení vyvážené a estetické postavy.
Jedním z nejznámějších a nejpoužívanějších je tzv. řecký kánon, vycházející z úprav staroegyptských proporčních systémů sochařem Polykleitem. Jeho ideálem je socha Doryforos (nosič kopí). V tomto pojetí například hlava tvoří přibližně 1/8 výšky těla, obličej 1/10 a délka chodidla přibližně 1/6 výšky postavy. Některé rozměry těla se tak vzájemně shodují nebo logicky doplňují.
Postupem času vznikla celá řada dalších kánonů, například Michelangelův či různé moderní proporční systémy používané v estetice a tělesné výchově.
Pro praktické využití v kulturistice se často pracuje s procentuálním poměrem jednotlivých obvodů těla. Pokud se jako základ vezme například obvod hrudníku (100 %), pak se orientačně uvádí: pas přibližně 75 %, pánev 90 %, krk 38 %, paže (napnutá) 36 %, předloktí 30,5 %, stehno 60 % a lýtko 40 %.
Tyto hodnoty slouží jako orientační pomůcka pro posouzení tělesných proporcí, identifikaci zaostávajících svalových partií a jejich následný cílený rozvoj prostřednictvím vhodně zvoleného tréninku.